Cesta časem
Máte možnost cestovat časem! Kam se rádi vrátíte a kam raději ne?
Změnili byste něco?
Podívejte se, co píší Britské listy a žáci 9. ročníku.
http://www.blisty.cz/files/isarc/0105/20010524e.html
Budoucnost
Je konec školního roku 2010/2011 a vycházím z 9. ročníku základní školy Tyršova 913. Přede mnou byly velké letní prázdniny, na které jsem se moc těšil. Jenže vysvědčení, které jsem dostal, nebylo podle mých očekávání a měl jsem bohužel dvě čtverky. Od pololetí jsem se úplně přestal učit a kašlal jsem na školu, protože jsem si říkal, že ty známky na konci roku se na střední školu, kam půjdu, stejně posílat nebudou. Než jsem si uvědomil, že jsou velké prázdniny, byla už půlka za mnou. Každé ráno, když jsem se o prázdninách probudil, řekl jsem si: „Ach jo, ty prázdniny tak rychle utíkají.“ Prázdniny jsem si užíval, co nejvíc to šlo, ale dny plynuly jako voda. Byl tady poslední den prázdnin. Jel jsem se projet hodně daleko na kole, abych si před školou provětral hlavu. Přišel jsem večer domů, lehl jsem do postele a usnul jsem. Byl tady můj velký den: 1. září. Ráno jsem vstal a šel jsem na autobus. Čekal jsem pět minut a byl tu autobus. Nastoupil jsem do autobusu, zaplatil jsem dvacet korun a jel jsem do Kopřivnice. Za chvíli jsem byl na místě. Vešel jsem do školy, našel jsem si svoji třídu a sedl jsem si s nějakým žákem do lavice. Přišel učitel, představil se a vykládal nám, co se bude dál dít, a domů jsme šli kolem jedenácti hodin. Přišel jsem domů jako spokojený člověk, rodičům jsem vyprávěl, co se všechno dělo. Všechno bylo v pořádku až do té doby, než jsem se na druhý den vzbudil. Bylo devět hodin. Řekl jsem si: „Pane bože, já jsem hnedka první den zaspal!“ Stopl jsem si nejrychlejší autobus, co jel do Kopřivnice, a jakmile jsem přišel do školy, tak jsem spěchal do své třídy, kde právě byla matematika. Zaklepal jsem, otevřel dveře a omluvil jsem se učiteli za pozdní příchod. Učitel nebyl stokrát nadšený a poslal mě, ať si sednu. Ke konci hodiny jsme psali písemku, kde byly převody jednotek. Písemku jsem dobře napsal na 25 %. Známku jsem dostal čtverku. V tom okamžiku, jak jsem si zapisoval známku do žákovské knížky, tak jsem se vzbudil a bylo 12. listopadu 2010. Byl jsem celý zpocený a strašně jsem si oddechl. Řekl jsem si: „To byl opravdu jenom sem?“ A z toho plyne, že se na druhé pololetí v devátém ročníku nemám vykašlat a učit se normálně dál, abych potom zvládal dobře střední školu.
Lukáš Štefek
Cestování časem
Kdybych měl možnost cestovat časem, cestoval bych strojem času. Rád bych se vrátil někam do minulosti. Třeba objasnit nějakou historickou záhadu. Nechtěl bych se vrátit do období, kdy mi bylo smutno. Například když někdo zemřel. Kdybych tedy měl tu možnost cestovat časem obrovskou rychlostí (1000 km/h), asi bych chtěl objasnit tu výše zmíněnou záhadu. Představuji si, že jsem se dostal do 4. 8. 1306. V Olomouci jsou všichni rádi, že zde je král Václav ubytován. Asi nemusím popisovat, že tehdy se žilo úplně jinak. Vše se od dnešní doby hodně lišilo. Všichni křičí: „Sláva!“ Procházím se po ulicích, poté po náměstí a slyším obyvatele povídat si o různých věcech. Moc jsem chtěl krále vidět, ale možné to nebylo, tak jsem alespoň sledoval jeho družinu. Pomalu se chýlí k poledni a slunce nemilosrdně žhne. Většina obyvatel v parném letním poledni potřebovala odpočinek. Nejinak tomu bylo i u krále. Najednou slyším několik zasténání z domu děkana. Co se asi děje? Ze dveří najednou vyběhne muž, který drží zkrvavený nůž. Vojáci za ním a křičí: „Král je mrtev!“ Podobně jsem to četl v knížkách a teď to vidím na vlastní oči. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ihned poté, co nějaký muž vyběhl z domu, stráže ho zabily, protože držel v ruce zkrvavený nůž. Teď jsem na vážkách. Mám jít dovnitř a pokusit se zjistit, co se stalo, nebo zvítězí strach a já pojedu domů, s pocitem, že jsem nic nezjistil? Rozhodl jsem se vběhnout do domu a najít nějaké stopy… Nenašel jsem nic. Nejspíše jsem propásl ten správný moment. Takže domů odjedu s pocitem, že jsem nic nezjistil. Nejspíše to tak historie a osud chtěly a já to budu respektovat. I přesto odjíždím domů s pocitem, že to byl nezapomenutelný zážitek. Čili to dopadlo tak napůl (K.O i O.K).
David Šindler
Cestování časem
Poslední dobou prožívám krušné období… nic se mi nedaří, škola na pendrek a doma to taky není bůhvíco. Vždycky mě zachraňovaly taneční tréninky, každý čtvrtek se odreagovat tancem, to je fajn, jenže… už ani tohle mě nezachraňuje. Přála bych si vrátit se tak o rok nebo půl zpět… kdy jsem nemusela řešit nic z toho co teď… žila jsme si krásný dětský život bez starostí. A tak si sednu do křesla a koukám do prázdného místa a před očima se mi promítá minulost. Náhle se všechno zamlžilo a já nevěděla, co se děje, a najednou… co se nestalo… já jsem tam… ano, opravdu jsem v minulosti! Povídám si: „Když už jsem tu, tak co se nepodívat, jaké to zde bylo.“ Přesně je dnes 11. 11. 2005, zrovna na moje desáté narozeniny! Nevím, proč jsem se vrátila zrovna do tohoto období, nějaký důvod k tomu bude, proto tu zůstanu, abych to zjistila. Koukám se na průběh oslavy a slzy se mi derou do očí. Za chvíli jsem zase zpátky v realitě. „Byl to jen sen?“ zamyslím se, podívám se na svou ruku a v ní držím plyšového medvěda, kterého jsem zrovna dostala. Ne! Sen to nebyl… že bych vážně cestovala v čase…?
Klára Sládečková
Zpátky časem
Píše se rok 2036 a vědci přišli s obrovským objevem. Vymysleli stroj času. Ve všech novinách se nepíše o ničem jiném, než o cestování časem tam a zpět. Je to významná událost v dějinách lidstva, protože se naskytla možnost vše změnit.
Vybrali mě na odzkoušení stroje, díky tomu jsem se mohl vydat kamkoliv do minulosti, anebo také do budoucnosti. Nevěděl jsem, jak stroj funguje, tak jsem se řídil přímo pokyny, které mi dávali. Jako první jsem se vydal do minulosti, podíval jsem se za svojí matkou a za svým otcem, kteří už bohužel nežijí. Podíval jsem se, jaké to bylo, když jsem byl malý, jestli jsem byl opravdu takový, jak mi všichni říkali, a také jsem se podíval, jak vypadali moji rodiče, když byli mladí. Bylo to úžasné. Pokusil jsem se také dostat do dob, kdy ještě nebyla elektřina. Jenom jsem na to pomyslel a hned jsem se tam objevil, bohužel pro mě jsem se objevil uprostřed bojiště. Všude lítaly šípy, vojáci na koních proráželi přední linie nepřátel a za nimi běželi rytíři a máchali kolem sebe meči. Najednou jsem uviděl, jak na mě letí šíp. Snažil jsem se vyhnout, ale nešlo to. Myslel jsem si, že je po mně, ale šíp mnou jen proletěl a nic mi neudělal. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, a pak jsem na to přišel. V minulosti nemám hmotnou podobu, takže můžu procházet zdmi a vším, na co si vzpomenu. Objevil jsem se zde jako duch. Vrátil jsem se zpátky do přítomnosti, abych jim vše pověděl. Všichni se na mě dívali s nadšením. Jejich první otázka byla: „Jaké to bylo?“ Odpověděl jsem: „Bylo to úžasné, můžu navštívit cokoliv, na co si jen vzpomenu.“ Samozřejmě se mě zeptali, v jaké době jsem byl. Na to jsem jim odpověděl: „Byl jsem v minulosti podívat se do středověku, bylo to nějak kolem roku 1546, byla tam zrovna válka, měli meče dlouhé asi 1,5 m, prostě to bylo super.“
Od té doby se nemluvilo o ničem jiném, než o stroji času. Někteří byli pro a ostatní proti, ale s tím se nedá nic dělat. Tento významný den se zapsal do historie tím největším písmem, jakým to šlo.
Dominik Schneiderka
Cesta časem do budoucnosti
Začíná rok 2012 známý jako Konec světa. A já studuju na mé střední škole druhým rokem. Prvním rokem jsem prošla, tak doufám, že projdu i zbývajícími třemi ročníky. Ale píše se datum 21. 12. 2012 a půlka světa je v panice, že dnes celý svět zahyne, a druhou půlku to vůbec nezajímá. Je právě 20:20 a z venku začíná jít nějaký divný zápach, tak radši zavřu okno. A najednou slyším jen hnusné zvuky a dlouhé sirény a houkající sanitky a troubící auta a prostě celý zmatený svět. Najednou ve mně začíná sehrávat roli panika a strach. A já vůbec nevěděla, co mám dělat. V tu chvíli totiž nebyl nikdo jiný doma. A tak mne napadalo, jestli vůbec žijí a že asi zemřu sama a prostě je to hnus, myslet na takové věci a vůbec nevědět, co se třeba stane za 1 sekundu. Koukla jsem na hodiny a bylo zrovna 20:40 hodin. Najednou jsem uslyšela děsnou ránu, až ve mně trhlo. A já se koukla z okna a uviděla jsem, jak se ke mně šíří černý dým a jen samý oheň. A už byl přímo přede mnou a já zakřičela: „Pomoc!“ Ale stejně jsem to měla marné, nikdo mě neslyšel přes ten strašlivý hluk a strašlivý kouř.
A tak asi zanikl celý život na našem světě. Zajímalo by mne, jak se tvářili ti, co říkali, že konec světa nebude, že je to blbost. A tak vlastně zanikl celý život na naší planetě. A další už nebyl, protože planeta je celá spálená. Prostě je po naší krásné planetě a nikdo ji už neoživí. Prostě život vymřel. A já jsem ani nedostudovala, ani nepracovala a vlastně ani pořadně nepoznala, co to ten život je a co vše obnáší.
Natálie Macháňová
Cestování časem
Jednou, v jeden deštivý pátek jsem přišla večer domů, byla jsem celá zničená ze školy, kde jsme psali 4 písemky, a taky z tanečního kroužku, už jsem neměla náladu na nic. Mamka po mně ještě chtěla, ať uklízím, ale já jí na to řekla: „Mami, já to udělám až ráno. Dneska jsem už strašně moc unavená.“ Pak domů přišel otec a chtěl, ať mu pomůžu s papírováním z práce. Řekla jsem mu to samé. Brácha mi nabídnul, jestli se s ním nejdu dívat na film, ale uslyšel to samé. Šla jsem spát a řekla jsem si, jaké by to bylo být už dospělá, nemít starosti se školou a nespat s učebnicí fyziky nebo chemie. Převlékla jsem se do pyžama a ulehla. Ráno jsem se vzbudila a zdálo se mi něco v nepohodě. První, co jsem udělala, bylo, že jsem se podívala na budík. Začala jsem panikařit! Bylo tam 10:30 dopoledne! Rychle jsem vstala a běžela do koupelny, hledala oblečení do školy, ale nic jsem nemohla najít. Začala jsem si říkat, že byla asi mamka na nákupech, když toho má tolik. Pak si jdu umývat zuby. Jsou tam jiné barvy kartáčků. Kde se poděl můj žlutý kartáček s medvídkem Pú? Kde se poděly moje dětské lesky na rty a fialové stíny? Kouknu se do zrcadla a vidím dospělou ženu. Chvíli se zakoukám a nemůžu uvěřit svým očím, že se dívám na sebe. Asi 10 minut stojím a štípu se do ruky, ať se probudím ze snu. Ale to nebyl sen! Sešla jsem dolů po schodech a tam mě čekaly na stole čokoládové kuličky s mlékem a jablečným džusem. U stolu seděl jeden pohledný, sympatický muž s červenými vlasy a vedle dvě malé holčičky. Přišla jsem za nimi a řekla jsem: ,,Dobrý den.“ Ti tři na mě koukají, jako kdybych spadla z Marsu. Sedla jsem si a začala snídat. Po snídani jsem šla umýt nádobí a ten muž mi něco šeptal do ucha. Děti říkaly, že si jdou hrát ven. A já jen přikyvovala. Ten muž mi povídal, že jde do práce a že se vrátí až večer. Dal mi pusu a odešel. Já začala křičet a vřískat. Prohledala jsem snad celý dům, ať najdu nějaké doklady, kolik mám roků, jak se děti jmenují nebo kde to vlastně jsem. Zjistila jsem, že mám stejné jméno, je mi 34 let, manžel se jmenuje Aleš a děti jsou Soňa s Eliškou. Pořád jsem tomu nevěřila. Chtěla jsem vzít nůž a zabodnout si ho hluboko do srdce. Protože když jsem si vzpomněla, jak jsem mamince pomáhala uklízet, jak jsem taťkovi pomáhala s prací nebo jak jsem se s bráchou dívala po večerech na různé filmy, tak mi bylo do breku. Radši bych se teď učila dvojnásobně víc, než jsem se učila jako malá, než aby mi bylo 34 let a promarnila ty nejlepší léta svého života. Večer jsem ulehla a přála jsem si ze všeho nejvíc, ať jsem zase malé dítě. Probudím se a najednou! Na budíku je 6:30 ráno, u stolu mi leží školní aktovka a pod polštářem mám učebnici fyziky a chemie! Běžím do koupelny a popadla jsem svůj kartáček na zuby s medvídkem Pú a slíbila jsem si, že ho nikdy nevyhodím. Běžela jsem dolů po schodech a tam jsem měla připravený jahodový jogurt, který mám nejradši. Skočím do náručí rodičům a křičím, že je nechci nikdy ztratit a že je miluju.
Markéta Šenkeříková
Cesta mým životem
Když mi jednoho dne můj vědecký kamarád oznámil, že vymyslel stroj času, tak jsem mu z počátku nevěřil. Myslel jsem si, že jsem blázen, a taky jsem mu to řekl. On však stále mlel tu svou, a řekl, ať se na ten zázračný stroj přijdu podívat. A vskutku, ten stroj tam opravdu byl. Sedl jsem si do sedačky, která byla připevněná k mohutné konstrukci, a kamarád stiskl tlačítko. Svět se zatočil, barvy a realita se promíchaly. Najednou se vše zastavilo a já se ocitl v budoucnosti.
Místnost, která předtím byla vystavěná z mramoru a všude byly nejmodernější přístroje a měřiče, nebyla taková, jako byla teď. Nyní jsem byl v nějaké polorozpadlé místnosti bez střechy. Podíval jsem se na oblohu, ale nebyla taková, jakou známe dnes. Neměla nádech azurové modře nebo jejích odstínu. Ne, tahle měla tmavě černou barvu, přes kterou prosvítalo jen pár paprsků měsíčního světla. Ovšem, to čeho jsem si všiml okamžitě a hned, nebyla obloha, nýbrž to, že jsem nemohl dýchat. Plícemi jsem nasával vzduch, který mi ovšem kyslík nedodával. Začínal jsem se dusit. Vyproštění ze stroje mi zabralo pár drahocenných sekund, ale i tak jsem se snažil co nejrychleji najít něco, co by mi dodalo alespoň trochu vzácného a drahocenného kyslíku. Asi 5 metrů ode mě ležela na zemi plynová maska. Ani na chvíli jsem nezaváhal a z posledních sil a kyslíku v mých plících jsem se rozběhl k masce. Jakmile byla maska v mých rukou a následně přiložena na obličej, věděl jsem, že je tohle smrtící bezkyslíkaté peklo alespoň z části za mnou.
Na světě se stalo něco hrozného. Nikde nebylo ani živáčka, nikde nepobíhalo žádné zvíře, nekvetly rostliny a keře, nerostly stromy. Naopak co bylo všude, byla jen zkáza a smrt. Vypadalo to, jako kdyby tady byla válka. Válka, která změnila osudy lidstva.
Procházel jsem polorozpadlým městem. Bylo tady hrobové ticho. Takové ticho, které jsem nikdy předtím neslyšel. Na kůži bylo cítit takové děsivé pálení a svědění. Najednou se někde ozval strašlivý řev. Z vedlejší uličky vyběhlo zvíře, ba spíše mutant. Přední končetiny mělo krátké, naopak zadní mělo 2× delší. Jeho kůže byla narůžovělá a bezsrstá. Byl to nějaký divný kříženec králíka a psa. Vrhlo se na mě a už bylo necelé 2 metry přede mnou, když zpoza mě někdo vystřelil dávku ze samopalu. Zvíře zavřeštělo bolestí a uteklo zpátky do uličky. Neznámý mě chytl za límec a vlekl pryč. Vyčerpáním z první cesty časem jsem upadl do hlubokého spánku.
Když jsem se probral, byl jsem ve spoře osvětlené místnosti, kterou osvětlovaly pouze dvě elektrické žárovky. Přede mnou stál chlap ve vojenské výbavě, s kalašnikovem přehozeným přes záda. Promluvil drsným hlasem: „Tak ses probral. Kdo jsi a co tady pohledáváš?“ Načež jsem cizinci začal vykládat svůj příběh. Celou dobu napjatě poslouchal a nevydal ani hlásku. Když jsem domluvil, postavil se, a pronesl: „Počkej tady a nic nedělej.“
Cizinec se vrátil po 10 minutách s podobně vyhlížejícím chlápkem po boku. Oba si sedli na židli a nově příchozí promluvil: „Říkáš, že jsi z minulosti a že se ti povedlo dostat se do budoucnosti díky nějakému stroji tvého přítele, který mění čas, prostor a dokáže cestovat dimenzemi?“ Nechtěl jsem plývat silami, tak jsem pouze přikývl. Cizinec mluvil dál „A podle tvého tvrzení je ten stroj času kousek od místa, kde tě našel tady Petr?“ Opět jsem přikývl.
Oba dva se na mě podívali jako na blázna a voják jménem Petr promluvil: „Oblast jsme prohledali a ten tvůj „stroj“ jsme našli. Ovšem nevypadal, že je funkční, byl rozebraný, pomačkaný, zkrátka celkově zničený. Je mi líto příteli, ale „domů“ už se nevrátíš.“ Už jsem nedokázal ani přikývnout. V hlavě jsem měl prázdno, nedokázal jsem racionálně uvažovat. Uvízl jsem v roce 2033 a nemůžu se vrátit zpět. Jsem v neznámém světě, na neznámém místě a nevím, co se děje. Když Petr viděl, že jsem hluboko ve svých myšlenkách, tak promluvil: „Dovol, abych ti trochu objasnil situaci. To, co jsi viděl venku, nebyl sen ani halucinace, nýbrž krutá a chladná realita. Ocitl ses ve světě, který je zničený třetí světovou válkou. Nukleární válkou. Určitě sis všiml, že se „nahoře“ nedalo dýchat…“ „Nahoře?“ „Ano, nahoře, na povrchu. Teď jsi 16 metrů pod zemí, kam se nedostane radiace z povrchu. Jelikož je radiace lehčí než vzduch, tak neklesá dolů. Navíc nad hlavou máš železobetonové kryty, které nepropustí ani jiné škodlivé plyny. Objevil ses v roce 2033, který je zničený lidskou vinou a chtíčem po moci. Místo, kde teď jsi, se nazývá Sarkofág. Poslední místo, kde je život.“
David Studnický
Cestování časem - Miliónová smrt
Můj příběh začíná v době, kdy
jsem byl na vrcholu své slávy. Jsem 30. nejbohatší člověk planety a vlastním
firmu, které změnila život téměř celé lidské generaci. Žijeme v době, kdy je
obyčejné vyjet si na Mars nebo jet na dovolenou k magmovým trhlinám pod
povrchem.
Má společnost se jmenuje Cell, toto slovo v latině znamená buňka a o
tom vlastně celý můj business je. Má společnost pracuje s buňkami, viry,
nemocemi, mutacemi a vůbec se vším okolo genetiky a lékařství. Cell má centrálu
v podmořském městě Rapture, které je 150 m pod hladinou z bezpečnostních důvodů.
Máme naše laboratoře pod vodou, aby kdyby nedej bože došlo k havárii a nějaké
smrtelné viry se uvolnily, nemohla být nakažena ostatní populace, areál se
zapečetí a mohou začít dekontaminační práce. Mí zaměstnanci mají ty nejlepší
životní podmínky ze všech, ale taky podstupují to největší riziko nákazy těmi
nejhoršími nemocemi. Jednou se opravdu tato havárie stala a pár zaměstnanců bylo
nakaženo bohužel zrovna v době, kdy byla volna, nakažení se dostali na povrch
mezi lidi a pak vypukl mor a podle některých i apokalypsa. Bylo totiž nakaženo
celých 90 % populace…
Svou firmu jsem založil v mých 28 letech, když mi jeden obchodník v restauraci nabídl akcie jedné malé společnosti, teď už si ani nevzpomínám, jak se jmenovala. Na těch akciích jsem poměrně vydělal. Finance jsem vkládal do vědy, fyziky a genetiky. Vynálezy, které se díky mně staly skutečností, mi vynesly slávu, majetek a ženy. Samozřejmě jako vždy i má firma má své odpůrce, prý že si hraju na boha a že bych si neměl zahrávat. Jsou to jenom řeči nějakých aktivistů. Nicméně toho obchodníka jsem potkal jen díky tomu, vlastně až dnes jsem si to uvědomil, jen díky tomu, že mi můj přítel řekl, že v té restauraci mají skvělé steaky. V té restauraci jsme se s kamarády bavili o tom, jak nejlépe zbohatnout. „Já vím, jak zbohatnout, kupte ode mě tyto akcie, neproděláte, garantuji.“ Nikdo je nechtěl, tak jsem to riskl a vyplatilo se, sami vidíte.
Když jsem se dozvěděl o stroji času, chtěl bych opravdu moc rád vědět, co by se stalo, kdybych se řídil radami mých přátel a ty akcie nekoupil…
Jan Tesař
Cesta časem do vzpomínek
Kdysi dávno, před 11-12 lety, bylo u nás ve vesnici jedno kluziště. Sice staré, ale bylo. Rozléhalo se nedaleko mého domu… Dá se říct, že téměř pod kopcem. Ovšem byla jsem malá, když jsme tam chodili, a tak mi v hlavě utkvěly jen mlhavé vzpomínky. Ovšem jeden den si pamatuju docela dobře. Bylo dopoledne, všude bílo a já mohla mít 3, nanejvýš 4 roky. Vím, že jsme s mamkou stavěly sněhuláka, když přišel taťka a řekl: „Jdu se podívat na kluziště, jdete se mnou?“ Mamka sice řekla, že nejde, protože bude muset začít vařit oběd, ale já jsem řekla, že půjdu. Taťka mě vzal na ramena, ale jen za vrátka. Za vrátky mě postavil na nohy a šli jsme doleva a pak hned doprava. Potom se jako obvykle před námi objevil malý, ale přesto prudký kopec směrem dolů. Když jsme sešli ten zrádný kopec, opět jsme stáli před zatáčkou doprava. Tak jsme tedy zahnuli. Dále si jen pamatuju, jak jsme šli kolem psí boudy a nějaké garáže, potom jsme museli přejít ohradník, kde byly ovce, a vyšli jsme u kluziště, které bylo ohraničené asi deskami ze dřeva. Vedle kluziště byl starý dům, který dnes slouží jako opravna pro auta.
Ovšem nepamatuju si přesně, jak to kluziště vypadalo. Vždycky když si na něj vzpomenu, tak mi to nahání hrůzu, protože ani nevím, jestli to kluziště opravdu bylo, anebo se mi to jen plete s nějakým jiným kluzištěm, přesto vím, že v mých vzpomínkách nějaké kluziště bylo, je a bude.
Veronika Palacká
Cesta časem mým životem
Zrovna začíná ráno, sluneční svit dopadá na moji tvář a já se pomalu probouzím. Otevřu oči a zjišťuji, že je něco jinak. Neprobudil jsem se v místnosti, ve které jsem usnul, ale úplně někde jinde. Vstanu a na stole leží včerejší noviny. Vezmu je do ruky a oči mi dopadnou na datum vydání. Je 7. 1. 2035, s hrůzou mi hned dojde, kolik mám roků. Je mi přesně 40 let a dnes to právě mám slavit. To nebylo ale všechno, oči mi dopadly hned na první článek, kde vidím: „Radek Střalka, uznávaný doktor, dnes oslaví svých 40 let. Prohlásil, že právě na narozeniny zkusí testovat svůj lék na rakovinu, který vynalezl. Náklady na lék ho stály přibližně 250 000 Kč. A tak dnes kolem 7–14 hodin bude testovat lék na jedné osobě, která právě zákeřnou nemocí trpí. Ta osoba se jmenuje Jack Bart, americký prezident a symbol světového míru.“ To mi stačilo, odložil jsem noviny, i když tam bylo textu mnohem víc. Čelo jsem měl zpocené a vůbec jsem nevěděl, co mám teď dělat. Vždyť když jsem usínal, bylo mi teprve 15 let a o doktořině jsem nevěděl nic. Vtom slyším za sebou hlas: „Už nadešel čas, měl byste se jít připravit, za chvíli vás čeká důležitý krok ve vašem životě.“ Otočil jsem se za hlasem, ale už tam nikdo nebyl. Šel jsem se tedy obléct a vyšel z domu. Na zahradě už stálo mnoho novinářů a lidí. Všichni vypadali tak nějak vyděšeně, ale zároveň radostně. Nastoupil jsem do auta a odjel do podivné budovy. Na lehátku už ležel pacient a já mu měl jen lék. Tak jsem to udělal. Nečekal jsem, že mi to půjde tak dobře, ale prostě jsem v tom byl nějak zručný. Jak jsem dokončil práci, auto mě opět odvezlo domů. Doma jsem se posadil a čekal. Navečer když se pacient probudil, dělali mu testy na rakovinu. S úžasem zjistili, že je úplně zdravý. Ten den 7. 1. 2035 vešel do historie lékařství. Já jsem se s plným úžasem rozhodl, že půjdu spát. Na druhý den jsem se probudil opět jako kluk a zjistil jsem, že to všechno byl jen pouhopouhý sen.
Radek Střalka
Cesta časem mým životem
Kdybych měla možnost cestovat časem, tak bych se vrátila na 100 % do minulosti! Chtěla bych změnit spoustu věcí…! No, ale nejdřív musím vymyslet, jak se tam mám dostat! Ráda bych se vrátila o 2 roky zpět. Ale nejdřív si půjdu zaplavat do bazénu! Skočila jsem do bazénu a naráz jsem se ocitla přesně tam, kde jsem chtěla být!!! Stála jsem u hlavní cesty v lese a uspávala v kočárku mého malého brášku. V lesíku běhali moji 2 pejsci a proháněli tam zajíce, srnky a další zvířata…! Lítali přes cestu a zas do lesa. Jenom jsem doufala, že je nepřejede auto! Volala jsem: „Nicol, Monty, místo!!!“ Jenže mě neslyšeli! A naráz jela dvě auta…! Jedno jelo z kopce a to druhé zezdola! Zrovna vybíhal Monty z lesíku a už jsem měla v očích slzy!!! Naráz jsem uslyšela „STRAŠLIVÝ ZVUK“. Nechala jsem brášku v kočárku a běžela za Montym! Ležel na zemi a já jsem za ním běžela, jestli se mu něco nestalo! A cestou jsem volala: „Mami, tati!!!“ Běžela jsem k Montymu a on se nehýbal! Doufala jsem, že když taťka Montyho odveze k zvěrolékaři, že bude v pořádku! Celou tu dobu jsem nevěděla, kdo jsem, kolik mi je let atd. Taťka přijel a zjistila jsem, že Monty je mrtvý…! Potom na mě někdo z dálky volal: „Denčo, vstávej!“ Všechno, co jsem znovu prožila, bylo pryč! A byla jsem na bazéně! Všichni se na mě dívali! Pak mi řekli, že jsem skočila do bazénu a nevynořila se! Skočili pro mě a prý jsem se bouchla do hlavy! Už to bylo v pořádku! Znovu jsem se rozhodla, že skočím šipku! A zase jsem se ocitla u Montyho! Bylo to hrozné! A právě to jsem chtěla změnit!!! Chtěla bych Montyho zpátky!
Denisa Nováková
Cesta časem
Je odpoledne 2. 7. 2050 a já si jako každou neděli sedám na terasu, popíjím šálek brazilské kávy a listuju knížkami, které jsem milovala jako malá. Když najednou palička narazila do zvonku. Odložila jsem věci na ratanový stolek, ještě jednou se napila kávy a šla jsem se podívat ke dveřím, co se děje. Když popadnu za kliku a otevřu dveře, uvidím tam stát malou dívenku s velkýma modrýma očima upřenýma na mě. Chvíli na sebe jen tak zíráme, když po chvíli promluví a řekne se svým líbezným hláskem: „Ahoj babičko, tak jsem tady, jak jsme se domluvily“. Snažím se vzpomenout si, kdo to vlastně je a co jsme si domlouvaly, ale nic mě nenapadá. Už jen podle oslovení by mi mělo dojít, že je to asi má vnučka, ale jak můžu být babičkou, když je mi teprve 15 let?! Pozvu dívenku dál, aby si se mnou dala alespoň sušenku s čajem, a zkusím zjistit, co se to vlastně děje. Usadíme se spolu na terasu, kde jsem ještě před chvílí v klidu popíjela svou brazilskou kávu. Ale jak začít? Nejlepší a nejrozumnější asi bude, když se nejprve zeptám, jak se jmenuje. Na mou otázku mi s úsměvem ihned odpoví: „Jmenuji se přece Míša.“ Přece? Jak to mám vědět, když ji vidím poprvé v životě? Za nějakou dobu, kdy popíjíme čaj a ujídáme sušenky, mi toho stihne hodně povědět, když vtom si všimnu svého obrazu v okně, které se nachází přímo naproti. Kde jsou mé hnědé vlasy? A kde je mých 50 kg? Vypadám jako stařenka těsně před smrtí. Nízká a pobledlá, vlasy šedivé… Ale jak je to možné, ptám se sama sebe. Po dlouhé chvíli povídání jsem zjistila hodně věcí o mé údajné vnučce i o mých dětech, které vlastně vůbec neznám. Dokonce zjišťuju, že je mi podobná a je velmi sympatická…. Crrr, na mém budíku vidím čas 06:00 a je čas vstávat. Rozhlížím se kolem sebe, kde je malá Míša, rozkvetlá zahrada a terasa? Nikde? Rychle vstanu z postele a utíkám k zrcadlu. Ještě nikdy jsem nebyla tak spokojená, jak po ránu vypadám… Byl to ale zvláštní sen.
Karolína Slováčková
Cestování časem
Cestování časem? No bylo by to super, třeba se podívat, jak jsem se narodil, nebo se podívat na svoje děti… Ale spíše bych se chtěl přemístit do budoucnosti tak o 100 let a zajezdit si na těch autech budoucnosti, které by vytáhly třeba 600 km/h. Nebo 30 let zpátky do Ameriky a projet se nějakým z těch skvělých amerických auťáků s objemem motoru kolem 5700 kubických centimetrů a výkonem až 500 HP (koní).
Jo, bylo by to všechno super, ale jak? To už se vymýšlí hůř. Třeba by to šlo jak ve filmu Návrat do budoucnosti, kdy jezdili s americkým „delorejnem“ tam a zpátky (časově).
Jednou v zimě se mi zdálo, že jsem se ocitl v nějakém městě na náměstí a zrovna odbíjelo 15.00. Zeptal jsem se pána, co právě procházel kolem mě, kde to jsem. Neodpověděl a ani jako by si nevšiml, že tam jsem. Šel jsem dál a uviděl jsem auto, ale bylo to auto? Mělo sice kola, ale jako by se nedotýkalo země. Ale co, co se stalo? Najednou se probudím v posteli a zvoní budík a já musím zase do školy :D.
Bylo to zvláštní, ale příště bych chtěl na zápas Aliho s Frazierem.
Martin Pítr 9.B
Cesta do budoucnosti
Jsem otrávená z dnešního dne, a tak ulehám do své postele, kde usínám po velmi krátké době. Probudím se až ráno v 6:16 a rozespalá vylízám z postele. Když se trochu rozkoukám, uvidím něco, co by mě v patnácti letech ani náhodou nenapadlo. Probudila jsem se vedle neznámého muže, který zatím ještě spí, a u okna stojí postýlka a v ní je malé dítě, které taky zatím spí. Celá v šoku se odeberu ke skříni se zrcadlem a zažiju další šok. Můj odraz se podobá dospělé ženě s hnědo-černými vlasy, která na sebe zírá s otevřenou pusou jako zrovna já. Usoudím tedy, že takhle bych mohla vypadat asi v třiceti a … Najednou uslyším, jak se z postýlky ozývá holčičím hláskem „mama“. Vezmu tedy dítě do rukou a usadím na nočník, který vidím vedle přebalovacího pultu. Holčička má asi kolem jednoho roku, protože z pusinky jí svítí šest zoubků, na hlavičce nenápadně rostou blonďaté vlásky a její zručnost nelze přehlédnout. Ještě bych mohla zjistit, jestli umí chodit, ale vtom se probouzí muž na posteli a vítá mne sladkým hlasem: „Dobré ráno“.
Po týdnu usednu ke stolu a sepíšu si vše, co jsem za sedm dní zažila: Mám 1,5roční dceru Simonku, se kterou jsem na mateřské dovolené, svalnatého muže jménem Adam, který pracuje jako úspěšný právník s nemalým platem. Tchýně je moc milá a ochotná nám kdykoli pohlídat dceru. Máma a táta (babička a dědeček) bydlí 4 km ode mne. A mám skvělé kamarádky, se kterými se stýkám každou neděli odpoledne v nové místní cukrárně.
Markéta Přadková
