Zasněžená vesnička jako z pohádky nám otevřela své brány a my se vydali po stopách našich předků poznávat jejich tradice a zvyky.
Není náhodou, že jsme si pro návštěvu muzea vybrali právě adventní čas. Je to totiž čas, kdy se po Valašské dědině potulují čerti v bílém ovčím rounu, anděl, Mikuláš a svatá Lucie hladící děti bílým pírkem.
V první chaloupce jsme s dětmi viděli přadleny příst vlnu na kolovratech, do druhé nás přilákala vůně perníčků. Děti měly možnost prohlédnout si stará vykrajovátka, mezi kterými našly i tvar řepy. Dozvěděli jsme se, že se dříve do perníku přidával pepř pro výraznější chuť.
Co to cinká, co to zvoní? Podkovičky našich koní! Kovárnu děti našly lehce, šly podle zvuků kladiva. Překvapilo nás, že děti poznaly nejen kovárnu, ale dokázaly i správně pojmenovat kovadlinu a jiné kovářovy nástroje. V další chalupě jsme se toho dozvěděli opravdu hodně o dřívějších tradicích spojených se štědrým dnem. Zjistili jsme, že se podávalo devět chodů jídla, z něhož první byl chléb namazaný medem, ze kterého si ukousl každý člen rodiny, aby se všichni v rodině v následujícím roce měli rádi a byli na sebe vzájemně ,,medoví“. Lití olova nebo krájení jablka děti znaly, ale že chodila neprovdaná děvčata o Štědrém dni ťukat vařečkou na kurník, to nevěděl nikdo z nás.
Ve staré škole si naši předškoláci vyzkoušeli, jak se učilo v dobách jejich praprababiček, ještě za císaře pána. Děti počítaly na starém počítadle, psaly na břidlici a dokonce si zazpívaly koledu Stojí vrba košatá, kterou doprovodil hrou na housličky pan učitel.
V poslední chaloupce jsme si pochutnali na čaji s perníkem a libovali si, jak se nám výlet pěkně povedl.
Anastázie Hejková, učitelka MŠ
